Na ostrůvku Nusa Penida v Indonésii jsem žila "pouhý" rok a půl. Je to jen malá část z toho, co už jsem na tomto světě. A přitom dostatečně dlouhá na to, aby mi naprosto změnila život. Jak? Přibrzdila jsem hektické životní tempo, balijci mi ukázali, že se dá žít radostně a šťastně i z materiálního mála a přitom bohatým duchovním životem. Díky tomu jsem získala nadhled nad rádoby "problémy" u nás a získala obrovskou pokoru k životu. Líbí se mi jací jsou indonésané srdeční, otevření a přátelští. S námi čechy mají společné to že mají dvě ruce, dvě nohy a hlavu (řečeno s nadsázkou, ve které je ukryta velká pravda) a liší se vším ostatním, včetně barvy kůže. Jsou stále usměvaví, neustále chtějí komunikovat. I z toho mála co mají, by Vám kus dali. Žijí přítomným okamžikem, nikam nespěchají, jsou (okatě) zvědaví, jsou zkrátka jiní.
Objevila jsem kouzlo potápění a krásu podmořského světa. Zjistila jsem, že největší riziko potápění je to, že se stane vaší vašní. Měla jsem možnost procestovat Indonésii od Sumatry přes Jávu, Komodo, Flores, Alor až po Papuu a poznat ji tak ve své rozmanitosti. Při pozorování Jižního kříže jsem si uvědomila, že se stala mým druhým domovem a vždy se sem budu ráda vracet. O této nádherné zemi můžu hodiny vyprávět, ukazovat tisíce fotek, ale pokud tam člověk nejede a nezažije to na vlastní kůži, tak stejně nepochopí. Miluji okamžik, když na Bali vystoupím z letadla a dýchne na mě to nepopsatelné tropické TADY a TEĎ.
Bali time, slowly time...
Sampai jumpai...
